Jmenuju se Klára a jsem asi tak střední postavy. Dobře, možná trochu při těle. Ale to nikomu moc nevadí. Spíš nesnášej moje pihy. Jsem totiž zrzka se zelenýma očima a mám docela pihovatej obličej. Mě to ale přijde docela roztomilý, tak ať jdou všichni do ….řitě. Je mi patnáct a bydlim v Aši, takže se dorozumim německy i česky.
Je ráno, a mě nutí vstávat můj "oblíbenej" budík. Nejradši bych s ním třískla o zeď, ale ovládnu se. Stejně už mám náladu pod psa a tak se oblíkám jdu se nasnídat a udělat ze sebe v koupelně člověka. Vejdu do kuchyně a jakmile uvidim otce jak drží nějakej časák, přesně vim co bude následovat. A taky že jo. "Hele, Kláro?" "Hmmm?"otočím se na něj s plnou pusou. "Nepřídou ti ty Tokio hotel jako buzeranti?" "Ne!"vyhrknu a sotva se ovládám. Snažim se věnovat snídani. "A taky ten Jill zpívá falešně, že jo?" pokračuje otec v buzeraci. "Za prvé se jmenuje Bill a za druhý zpívá krásně!!!!" zařvu a už beru tašku a odcházim. To už je i na mě moc. Takhle je urážet nebude! Už vycházim ze dveří, když v tom mě někdo popadne za ruku a táhne do dodávky, která stojí před barákem!!
Podívám se na něj a zjišťuju, že je to místní úchyl. Bránim se a křičim o pomoc, ale nikdo mě neposlouchá. "Tak co Margu? Konečně máš někoho s kym to můžeš dělat?" řekne německy další chlápek v dodávce. Poleje mě horko. "Jo, to víš Quilte já jsem rozenej svůdník." Oba se řehtaj jak pominutý. Ale to už mě Marg slíká a dává mi pod nos kus látky po kterym okamžitě omdlívám. Ještě slyšim jak Quilt startuje a pak mám výpadek. Probudim se až nahá na jedný lavičce. Zpanikařim, protože to tu ani trochu neznám. Vedle mě leží Marg a já se zhrozim,protože už nejsem panna! Ten hnusák úchylnej! Vydrápnu mu z ruky svoje oblečení a hodim ho na sebe. Asi bych ho zabila, kdyby se ke mně znovu nepřiblížil a nestrčil mi zase tu látku pod nos. Ještě než omdlim, vidim nějakýho černovlasýho kluka co se k nám blíží.
Probouzim se ale neotvírám oči. Na to prostě nemám sílu. Slyším pípání přístroje pro udržení krevního oběhu. Asi jsem byla v kómatu. Taky jak si někdo pobrukuje moji oblíbenou písničku Durch den Monsun a tak se konečně odhodlám otevřít oči. Uvidim zase toho kluka. "Jé, ahoj. To jsem rád, že si se vzbudila." Ten hlas odněkud znám. No jasně, vždyť je to Bill z Tokio hotel!! "Bille??!?? Co tady proboha děláš?" "Já se jen přišel kouknout co ti je." řekne a sladce se usměje. Neodolatelný a tak mu úsměv oplatim. Pak se otočim a spim dal, protože sem fakt hodně utahaná. Zdá se mi jak jinak o Billovi. Ráno, teda myslim si že je ráno, se vzbudim a nade mnou se sklání......................................................
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
…..a nade mnou se sklání zdravotní sestra s lékem na uklidnění v ruce. To mě docela zklamalo, protože jsem čekala Billa... "Prosim vás kolik je hodin a co je za den?" zeptám se a už mi zase není úplně dobře. "Je neděle a je asi šest večer. A od té doby co vás sem ten černovlasý mladík odvezl už uplynulo pět dní." Vyvalim na ní oči. "Cože?? To mě sem odnes Bill?" zeptám se vyjeveně. "Nevím, neznám ho."odpoví klidně sestra a odejde. Otočim se ke zdi a přemejšlim, proč toho zdravotní sestry vědí tak málo o populární hudbě. Další, co stojí za přemejšlení, proč to Bill udělal, I když...já bych ho tam taky nenechala, kdyby ho vošahávala nějaká úchylačka :o)
Další den už mi je vážně dobře, a tak to řeknu tý sestře. "No, to mě těší."usměje se. "Kde bydlíš?" "V Aši"odpovim prostě. A pak mi to dojde. "Ježiš marjá, zavolejte rodičům, oni mě určitě hledaj a já tu zatím trčim...no...kde to vlastně jsem?"začnu panikařit. K mýmu údivu mě sestra uklidní: "Všechno je v pořádku, jsi v Magdeburku. Rodiče za tebou už i byli a mám tě pozdravovat od toho Billa." Tak teď už se usmívám i já. Bill mě pozdravuje, no super. "Ale jseš tu už dnes naposledy. Zítra tě přesuneme do Léčebny pro drogově zneužité v Karlových Varech." Tak to už mě úsměv trochu povadne. Už nikdy neuvidim Billa.:o(
Ale naštěstí odjíždím až po poledni. To je ještě dobrý. Ráno před odjezdem se pro mě stavil Bill, aby se se mnou rozloučil. Zrovna si čtu když přijde. Zvednu k němu oči a řeknu "Ahoj"
"Čau" odpoví Bill. Ten dokáže ale člověku zvednout náladu. :o)
Takže ty už budeš odjíždět?"zeptá se. Kývnu a posmutním. Dojde k mý posteli a obejme mě. Myslim si že se zblázním. Pak se mi zblízka podívá do oč�
to je dobré :)