,, Nesahej na mě! Ty jsi mi podělal život, tak co si jako přeješ víc?
Vidět jak trpím? Fakt to chceš vidět? No tak si posluš! Stejnak ty a ty
tvý kecy, řečičky, který stojí za houby. Si myslíš že jsi Boss a přitom
jsi nula! Jsi nula jako teď já. Já byla tak hloupá, nesahej na mě
podvraťáku!" křičela dívka a odstrčila chlapce, kterého kdysi milovala.
Milovala ho stále, ale ona se zamilovala do toho kluka, co potkala po
první. Ne do toho machýrka, co si myslí, že má vše a přitom nic. Myslela
si, že i on ji měl rád.. Ale pravda je krutá a mrazivá. Celá ta léta
jejich "lásky".
Měla chuť zvracet. Měla chuť to ze sebe dostat, ten odpor..tu zlost.tu
nenávist. Krásný sen skončil, ona se probrala. Žila v zaslepení a teď toho
tak lituje. Lituje ten promarněný čas.
Proč si s ní tak hrál? Chtěl vidět holku, která se zhroutí tím, že ji
opustí?
Ne, to mu ona nedovolí. Nedovolí mu po sobě šlapat, má svojí důstojnost.
Něco se v ní zlomilo to ano, ale ona nepřestane bojovat. Nepřestane hrát
hru jménem život. Prohrává, ale to neznamená, že hra skončila. Ne, musí
pokračovat.
Musí pokračovat válka se srdcem a mozkem.
Chtěla odejít, pryč z toho prokletého místa, které bude snad do smrti
nenávidět. Ucítila teplo na holém rameni.
,, Co ještě chceš?" zeptala se aniž by se otočila. Nechce už vidět jeho
tvář, má už toho plné zuby. Čekala na jeho odpověď.
,, Já tě miluju a nikdo to nebude jiné, odpusť," zněla jeho poslední
slova, co uslyšela. Zamyslela se.
,, Neplýtvej slovama, Tome. Jednou to řekneš nějaké dívce, kterou budeš
mít opravdu rád, neříkej tato slova, když je nemyslíš vážně. Sbohem," byl
to poslední rozhovor, který mezi nimi proběhl.
Kráčela dál, snažila se neotáčet a chtěla vnímat tu vůni keřů, stromů,
trávy. Chtěla nevnímat tu bolest, která ji bubnuje i do hlavy. Chce na
tohle všechno zapomenout- ale nejde to. Vždyť je jí jen 17 let! Život
nekončí, právě začíná. Ale pro ni jedna kapitola života skončila a začala
žít druhou. Zastavila se, nemohla již dál. Její nohy také trpěly, už to
nejde. Má v sobě tolik bolesti, nenávisti. Chtěla by to vykřičet do světa.
Musela si sednout. I když je ta zem tak chladná..
Jako Tom, jako ta krutá pravda. Vše je chladné, drsné.
Lidi kolem ní chodili, ptali se jí, jestli je v pořádku. Nepromluvila,
chtěla by říct aspoň- ano, jsem v pořádku, ale nemůže. Zradil ji hlas,
nemohla mluvit, nemohla dělat vlastně nic. Uslyšela ránu, ohlédla se a
vyskočila hrůzou. Prodírala se mezi lidmi, jen aby se dostala co
nejrychleji na to místo, odkud ta rána vyšla.
Spatřila osobní auto, rozbité čelní sklo. Utíkala k autu, prodrala se
davem zvědavců.
Až spatřila toho člověka, co zřejmě vletěl pod auto.
,, Tome- ne! Prosím Tome, tohle mi nedělej," začala hystericky křičet a
plakat.
,, Sakra zavolejte někdo záchranku a tak blbě nečumte!" zaječela po
ostatních.
,, Tome, prosím, tohle byla blbost, vydrž. Záchranka tu bude za chvilku,"
pohladila ho po vlasech a tekly ji slzy po tváři. Utřela mu krev ze rtu.
Tohle se stalo kvůli ní! Proč? Proč vždy přinese jen smůlu a nikdy štěstí?
,, Záchranka tu bude hned," ozval se mladý pán za ní. Pohladila znovu
Toma po vlasech, je celý zakrvácený.. Trpí a to kvůli ní! Začala se
nenávidět.
,, Markéto, já tě m.." chtěl dopovědět, ale dívka mu dala prst na rty.
,, Nevysiluj se, prosím," řekla. Chlapec se jen pousmál, a vytryskla mu z
roztrženého rtu čerstvá krev. Znovu ji otřela. Dívala se do těch hnědých
očí, ty které ji jako první dostaly.
,, Kde je ta záchranka?" zavřeštěla.
,, Už je tady.." pověděl chlapec za ní. Odstrčili jí, ostrčili ji od
Toma, co to udělala? Jen se dozvěděla, do které nemocnice jede.. Nemohla
víc zjistit a nechtěla. Nemohla se hýbat, byla na dně.
Začala brečet, tak lítostivě a od srdce. Tohle nebyl pláč herečky, tohle
byl pravdivý a bolestný pláč.
Myslela, že už jeho obličej nespatří. Ale ano. Pomalu šla domů, necítila
nohy, necítila hlavu, necítila nic a nikoho. Pak se zastavila- musí jít za
Tomem! Musí!
Rozhlédla se. Přece ji říkali, do které nemocnice ho vezli. Měla jet s
ním.. Ale ona měla tolik věcí ve svém životě udělat, ale neudělala.
Proč je tak život krutý?
Vydala se směrem k té nemocnici. Cítila, že tam musí utíkat, nedokáže
udržet normální tempo. Nevnímala nic.. Nevnímala ani ty nadávky, které ji
patřily, když do někoho vrazila.
>
Bylo ji to ukradené.
Cítila jak ji buší srdce, cítila teď každý svůj sval na těle.
Doběhla do nemocnice, musela na příjem.
,, Dobrý den.." pozdravila udýchaně sestru na příjmu.
,, Dobrý den, co si přejete?" zeptala se s úsměvem. Jí ale do smíchu
nebylo, a možná taky dlouho nebude.
,, Kde je Tom Kaulitz? Před chvílí ho přivezli, srazili ho autem,
prosím, potřebuju to vědět. Jak na tom je?" čekala na odpověď. Ty sekundy
byly jako hodiny utrpení.
,, Tom Kaulitz, Tom Kaulitz.. Ano.." dívka polkla, svět se kolem ní motal
jako kolotoč. Měla sucho v krku..
,, Je tady, před chvílí ho přivezli, je na intezivní péči, vnímá, ale ho
stav je kritický. A kdo jste vlastně?" dívka přemýšlela. Co má říct, že
je? Přítelkyně? Bývalá přítelkyně? Rodina, nebo snad kamarádka?
,, Přítelkyně," odpověděla. Sestra si ji prohlédla.
>,, Můžu za ním? Jen na chvilku, prosím Vás na kolenou!" modlila se, aby
mohla za ním. Toužila po tom!
,, Ne přímo za ním, ale můžete se na něj podívat přes sklo, to je vše co
pro Vás mohu slečno udělat," dívkla kývla. Je jí jedno jestli ho uvidí
přes sklo, nebo jestli se ho může dotknout.
,, Sestro Alenn! Odveďte prosím tady slečnu na pokoj na intezivní péči.
Za Tomem Kaulitzem -je to jeho přítelkyně," dívky se ujala starší dáma.
Vzala ji za ruku a odvedla tam, kam chce- za Tomem. Sestra ji dala zelený
hábit.
Mohla se na něj dívat jen přes sklo, ale to jí stačilo, i když by se ho
chtěla dotýkat. Tom se probral, podíval se na ní a usmál se.
Dala ruku na sklo. Tom zvedl ruku, jako kdyby chtěl za ní.. Cítila něco
neuvěřitelně bolestného. Musela si hábit sundat.
,, Děkuji," zamumlala a utíkala pryč. Musela utéct, musela! Už to
nevydrží. Hledala východy, východy jak z nemocnice, tak i z toho trápení.
,, Já se tak nenávidím! Proč jsem taková mrcha? Vždyť.." začala plakat.
Utíkala ani nevěděla kam. Někde, kde ji nikdo nenajde. Někde, kde ji
nebudou myšlenky tížit, někde, kde by se cítila dobře. Takové místo není.
Byl chladný večer, mrzlo. Dívka cítila, že tohle je den, na který nikdy
nezapomene. Nemohla už brečet, všechny slzy už vybrečela. Bolest je silná
dáma, kterou nepřepere.
Po prázdné a tmavé ulici se procházela dívka- Markéta. Cítila, jak kdyby
na sebe vzala tíhu světa.
Rozhlédla se. V ulici krom pár lamp nebylo živé duše. Nebála se, už
necítila nic..
Pak vzhlédla k nebesům a řekla: ,, Prosím Bože, odpusť mi to. Já vím,
udělala jsem chybu. Prosím, ať se Tom uzdraví," slova přestala. Jako konec
filmu, když uvidíte The End.
Dívka zmizela v černé tmě plné smutku, lítosti a výčitek, tam ona patří.
Do té tmy, která štěstí nezná. Ona musí trpět, musí pykat. Zlo je silné, zlo je mocné a zlo má každý v
sobě.
Vidět jak trpím? Fakt to chceš vidět? No tak si posluš! Stejnak ty a ty
tvý kecy, řečičky, který stojí za houby. Si myslíš že jsi Boss a přitom
jsi nula! Jsi nula jako teď já. Já byla tak hloupá, nesahej na mě
podvraťáku!" křičela dívka a odstrčila chlapce, kterého kdysi milovala.
Milovala ho stále, ale ona se zamilovala do toho kluka, co potkala po
první. Ne do toho machýrka, co si myslí, že má vše a přitom nic. Myslela
si, že i on ji měl rád.. Ale pravda je krutá a mrazivá. Celá ta léta
jejich "lásky".
Měla chuť zvracet. Měla chuť to ze sebe dostat, ten odpor..tu zlost.tu
nenávist. Krásný sen skončil, ona se probrala. Žila v zaslepení a teď toho
tak lituje. Lituje ten promarněný čas.
Proč si s ní tak hrál? Chtěl vidět holku, která se zhroutí tím, že ji
opustí?
Ne, to mu ona nedovolí. Nedovolí mu po sobě šlapat, má svojí důstojnost.
Něco se v ní zlomilo to ano, ale ona nepřestane bojovat. Nepřestane hrát
hru jménem život. Prohrává, ale to neznamená, že hra skončila. Ne, musí
pokračovat.
Musí pokračovat válka se srdcem a mozkem.
Chtěla odejít, pryč z toho prokletého místa, které bude snad do smrti
nenávidět. Ucítila teplo na holém rameni.
,, Co ještě chceš?" zeptala se aniž by se otočila. Nechce už vidět jeho
tvář, má už toho plné zuby. Čekala na jeho odpověď.
,, Já tě miluju a nikdo to nebude jiné, odpusť," zněla jeho poslední
slova, co uslyšela. Zamyslela se.
,, Neplýtvej slovama, Tome. Jednou to řekneš nějaké dívce, kterou budeš
mít opravdu rád, neříkej tato slova, když je nemyslíš vážně. Sbohem," byl
to poslední rozhovor, který mezi nimi proběhl.
Kráčela dál, snažila se neotáčet a chtěla vnímat tu vůni keřů, stromů,
trávy. Chtěla nevnímat tu bolest, která ji bubnuje i do hlavy. Chce na
tohle všechno zapomenout- ale nejde to. Vždyť je jí jen 17 let! Život
nekončí, právě začíná. Ale pro ni jedna kapitola života skončila a začala
žít druhou. Zastavila se, nemohla již dál. Její nohy také trpěly, už to
nejde. Má v sobě tolik bolesti, nenávisti. Chtěla by to vykřičet do světa.
Musela si sednout. I když je ta zem tak chladná..
Jako Tom, jako ta krutá pravda. Vše je chladné, drsné.
Lidi kolem ní chodili, ptali se jí, jestli je v pořádku. Nepromluvila,
chtěla by říct aspoň- ano, jsem v pořádku, ale nemůže. Zradil ji hlas,
nemohla mluvit, nemohla dělat vlastně nic. Uslyšela ránu, ohlédla se a
vyskočila hrůzou. Prodírala se mezi lidmi, jen aby se dostala co
nejrychleji na to místo, odkud ta rána vyšla.
Spatřila osobní auto, rozbité čelní sklo. Utíkala k autu, prodrala se
davem zvědavců.
Až spatřila toho člověka, co zřejmě vletěl pod auto.
,, Tome- ne! Prosím Tome, tohle mi nedělej," začala hystericky křičet a
plakat.
,, Sakra zavolejte někdo záchranku a tak blbě nečumte!" zaječela po
ostatních.
,, Tome, prosím, tohle byla blbost, vydrž. Záchranka tu bude za chvilku,"
pohladila ho po vlasech a tekly ji slzy po tváři. Utřela mu krev ze rtu.
Tohle se stalo kvůli ní! Proč? Proč vždy přinese jen smůlu a nikdy štěstí?
,, Záchranka tu bude hned," ozval se mladý pán za ní. Pohladila znovu
Toma po vlasech, je celý zakrvácený.. Trpí a to kvůli ní! Začala se
nenávidět.
,, Markéto, já tě m.." chtěl dopovědět, ale dívka mu dala prst na rty.
,, Nevysiluj se, prosím," řekla. Chlapec se jen pousmál, a vytryskla mu z
roztrženého rtu čerstvá krev. Znovu ji otřela. Dívala se do těch hnědých
očí, ty které ji jako první dostaly.
,, Kde je ta záchranka?" zavřeštěla.
,, Už je tady.." pověděl chlapec za ní. Odstrčili jí, ostrčili ji od
Toma, co to udělala? Jen se dozvěděla, do které nemocnice jede.. Nemohla
víc zjistit a nechtěla. Nemohla se hýbat, byla na dně.
Začala brečet, tak lítostivě a od srdce. Tohle nebyl pláč herečky, tohle
byl pravdivý a bolestný pláč.
Myslela, že už jeho obličej nespatří. Ale ano. Pomalu šla domů, necítila
nohy, necítila hlavu, necítila nic a nikoho. Pak se zastavila- musí jít za
Tomem! Musí!
Rozhlédla se. Přece ji říkali, do které nemocnice ho vezli. Měla jet s
ním.. Ale ona měla tolik věcí ve svém životě udělat, ale neudělala.
Proč je tak život krutý?
Vydala se směrem k té nemocnici. Cítila, že tam musí utíkat, nedokáže
udržet normální tempo. Nevnímala nic.. Nevnímala ani ty nadávky, které ji
patřily, když do někoho vrazila.
>
Bylo ji to ukradené.
Cítila jak ji buší srdce, cítila teď každý svůj sval na těle.
Doběhla do nemocnice, musela na příjem.
,, Dobrý den.." pozdravila udýchaně sestru na příjmu.
,, Dobrý den, co si přejete?" zeptala se s úsměvem. Jí ale do smíchu
nebylo, a možná taky dlouho nebude.
,, Kde je Tom Kaulitz? Před chvílí ho přivezli, srazili ho autem,
prosím, potřebuju to vědět. Jak na tom je?" čekala na odpověď. Ty sekundy
byly jako hodiny utrpení.
,, Tom Kaulitz, Tom Kaulitz.. Ano.." dívka polkla, svět se kolem ní motal
jako kolotoč. Měla sucho v krku..
,, Je tady, před chvílí ho přivezli, je na intezivní péči, vnímá, ale ho
stav je kritický. A kdo jste vlastně?" dívka přemýšlela. Co má říct, že
je? Přítelkyně? Bývalá přítelkyně? Rodina, nebo snad kamarádka?
,, Přítelkyně," odpověděla. Sestra si ji prohlédla.
>,, Můžu za ním? Jen na chvilku, prosím Vás na kolenou!" modlila se, aby
mohla za ním. Toužila po tom!
,, Ne přímo za ním, ale můžete se na něj podívat přes sklo, to je vše co
pro Vás mohu slečno udělat," dívkla kývla. Je jí jedno jestli ho uvidí
přes sklo, nebo jestli se ho může dotknout.
,, Sestro Alenn! Odveďte prosím tady slečnu na pokoj na intezivní péči.
Za Tomem Kaulitzem -je to jeho přítelkyně," dívky se ujala starší dáma.
Vzala ji za ruku a odvedla tam, kam chce- za Tomem. Sestra ji dala zelený
hábit.
Mohla se na něj dívat jen přes sklo, ale to jí stačilo, i když by se ho
chtěla dotýkat. Tom se probral, podíval se na ní a usmál se.
Dala ruku na sklo. Tom zvedl ruku, jako kdyby chtěl za ní.. Cítila něco
neuvěřitelně bolestného. Musela si hábit sundat.
,, Děkuji," zamumlala a utíkala pryč. Musela utéct, musela! Už to
nevydrží. Hledala východy, východy jak z nemocnice, tak i z toho trápení.
,, Já se tak nenávidím! Proč jsem taková mrcha? Vždyť.." začala plakat.
Utíkala ani nevěděla kam. Někde, kde ji nikdo nenajde. Někde, kde ji
nebudou myšlenky tížit, někde, kde by se cítila dobře. Takové místo není.
Byl chladný večer, mrzlo. Dívka cítila, že tohle je den, na který nikdy
nezapomene. Nemohla už brečet, všechny slzy už vybrečela. Bolest je silná
dáma, kterou nepřepere.
Po prázdné a tmavé ulici se procházela dívka- Markéta. Cítila, jak kdyby
na sebe vzala tíhu světa.
Rozhlédla se. V ulici krom pár lamp nebylo živé duše. Nebála se, už
necítila nic..
Pak vzhlédla k nebesům a řekla: ,, Prosím Bože, odpusť mi to. Já vím,
udělala jsem chybu. Prosím, ať se Tom uzdraví," slova přestala. Jako konec
filmu, když uvidíte The End.
Dívka zmizela v černé tmě plné smutku, lítosti a výčitek, tam ona patří.
Do té tmy, která štěstí nezná. Ona musí trpět, musí pykat. Zlo je silné, zlo je mocné a zlo má každý v
sobě.
to je dojemný .. ale chce to víc ff se štastným konec jinak fine ff