Autor: Nicolca
"Jdeme na nákupy, Alex?"zeptá se mě mamka, když příjde ke mě do pokoje...zrovna sedím na netu a nudím se.
"No jasně."souhlasím okamžitě. Společně se oblíkneme, namalujeme a už vyrážíme do centra města...
"Páni...hele, ty kalhoty..."ukážu mamce na jedny ve výloze.
"Vždyť je to roztrhaný."řekne mamka a já se začnu smát...
"To je účel mami...nechceš mi je třeba...ehm...koupit?"
Mamka jenom zakroutí očima, ale nakonec z obchoďáku vylezu nejen z těma kalhotama, ale ještě se super džínskou a minitričkem.
"Kam teď?"zeptám se a rozhlížím se kolem sebe.
"No...musíme něco koupit na večer."řekne.
"A co bude večer?"
"Každej pátek se scházíme a grilujeme u nás nebo u sousedů na zahradě."vysvětlí.
"Aha..."
"No a dneska večer příjdou sousedi k nám."
Nakoupíme ještě několik věcí...hlavně na jídlo a potom se spolu posadíme, každá se zmrzlinou v ruce, na lavičku.
"Ehm...mami... já se s tátou nevýdám vůbec?"zeptám se.
"Ne..."dostane se mi jednoduché a prosté odpovědi.
"A co škola?"
"No...zatím do ní chodit nebudeš...tenhle rok už to nemá cenu...za dva tejdny máš stejně velké prázdniny a potom se uvidí, podle toho, kdy se ti vrátí paměť."
"Jestli se mi vůbec vrátí..."zašeptám.
"A zatím se ti nic nevybavilo? Doktor říkal, že i malé vzpomínky jsou pro tebe pokrok. Prý musíš chodit na stejná místa a dělat ty stejné věci, jako před tou nehodou."
Co jí mám na to říct? Že jsem viděla Billovi oči??
"Ne...zatím jsem nic neviděla a ani si na nic známého nevzpomněla."zalžu a dolížu zmrzku.
Pak se spolu vydáme na cestu domů a jdeme chystat zahradu na večer...
"Zlatíčko...otevřeš dveře? To budou nejspíš Kaulitzovi."křikne na mě mamka, protože se sama plácá s nějakejma chlebíčkama.
Jenom přikývnu a vydám se ke dveřím...tam stojí Bill a nějaká paní...to bude asi paní Kaulitzová, napadne mě.
"Ahoj...dobrý den...pojďte dál."přivítám je s úsměvem.
Paní Kaulitzová mě jenom pohladí po vlasech, až mi je uhladí a proto, až zahne za roh za mamkou do kuchyně, si je zase protřepu.
Bill se musí zasmát.
"Co se gebíš? Půl hodiny jsem to fénovala..."zasměju se pro změnu já.
"Kde je vůbec Tom?" až teď mi dojde, že jsem na něj nějak zapomněla...hups:-)
"Dneska nepříjde...jel s Georgem někam pryč. Víc mi toho neřekl."
Dojdeme s Billem do kuchyně a v tom mi mamka hodí nějakou krabici a Billovi taky.
"Kam s tím?"ptáme se.
"Nahoru k tobě do pokoje...pod postel."rozkáže mamka a mi s Billem se tedy na rozkaz vydáme ke mě do pokoje...mno aspoň, že jsem stačila uklidit :-)
Hodím krabice pod postel a protáhnu se.
"V tom je snad kamení, ne?"vzdychnu a Bill se uchechtne.
Všimnu si, jak pohledem přejíždí přes pokoj a zastaví se na gaučíku pod oknem.
Jestli se mi ta paměť nevrátí, tak se zblázním...
Bill se vydá k tomu gauči a posadí se na něj.
"Vážně si nic nepamatuješ?"zeptá se mě a koukne na mě.
Jenom smutně zakroutím hlavou a posadím se za ním.
"Doktor říkal, že by pomohlo, dělat ty samé věci, co jsem dělala před tou bouračkou, nebo chodit na stejná místa...ale jak mám vědět, co jsem dělala nebo kam jsem chodila?"
Bill se ke mě najednou nakloní a zlehýnka mě políbí...
Páni, to je krása...vzdychnu a začnu mu polibek vracet...Ještě že sedím, jinak by se mi asi podlomily kolena...
Pak si ale uvědomím, co dělám a v rychlosti se od Billa odtáhnu. On to asi nečekal, tak na mě teď jenom nechápavě kouká.
"Tohle...tohle nejde. Promiň."řeknu a odběhnu pryč...
"No jasně."souhlasím okamžitě. Společně se oblíkneme, namalujeme a už vyrážíme do centra města...
"Páni...hele, ty kalhoty..."ukážu mamce na jedny ve výloze.
"Vždyť je to roztrhaný."řekne mamka a já se začnu smát...
"To je účel mami...nechceš mi je třeba...ehm...koupit?"
Mamka jenom zakroutí očima, ale nakonec z obchoďáku vylezu nejen z těma kalhotama, ale ještě se super džínskou a minitričkem.
"Kam teď?"zeptám se a rozhlížím se kolem sebe.
"No...musíme něco koupit na večer."řekne.
"A co bude večer?"
"Každej pátek se scházíme a grilujeme u nás nebo u sousedů na zahradě."vysvětlí.
"Aha..."
"No a dneska večer příjdou sousedi k nám."
Nakoupíme ještě několik věcí...hlavně na jídlo a potom se spolu posadíme, každá se zmrzlinou v ruce, na lavičku.
"Ehm...mami... já se s tátou nevýdám vůbec?"zeptám se.
"Ne..."dostane se mi jednoduché a prosté odpovědi.
"A co škola?"
"No...zatím do ní chodit nebudeš...tenhle rok už to nemá cenu...za dva tejdny máš stejně velké prázdniny a potom se uvidí, podle toho, kdy se ti vrátí paměť."
"Jestli se mi vůbec vrátí..."zašeptám.
"A zatím se ti nic nevybavilo? Doktor říkal, že i malé vzpomínky jsou pro tebe pokrok. Prý musíš chodit na stejná místa a dělat ty stejné věci, jako před tou nehodou."
Co jí mám na to říct? Že jsem viděla Billovi oči??
"Ne...zatím jsem nic neviděla a ani si na nic známého nevzpomněla."zalžu a dolížu zmrzku.
Pak se spolu vydáme na cestu domů a jdeme chystat zahradu na večer...
"Zlatíčko...otevřeš dveře? To budou nejspíš Kaulitzovi."křikne na mě mamka, protože se sama plácá s nějakejma chlebíčkama.
Jenom přikývnu a vydám se ke dveřím...tam stojí Bill a nějaká paní...to bude asi paní Kaulitzová, napadne mě.
"Ahoj...dobrý den...pojďte dál."přivítám je s úsměvem.
Paní Kaulitzová mě jenom pohladí po vlasech, až mi je uhladí a proto, až zahne za roh za mamkou do kuchyně, si je zase protřepu.
Bill se musí zasmát.
"Co se gebíš? Půl hodiny jsem to fénovala..."zasměju se pro změnu já.
"Kde je vůbec Tom?" až teď mi dojde, že jsem na něj nějak zapomněla...hups:-)
"Dneska nepříjde...jel s Georgem někam pryč. Víc mi toho neřekl."
Dojdeme s Billem do kuchyně a v tom mi mamka hodí nějakou krabici a Billovi taky.
"Kam s tím?"ptáme se.
"Nahoru k tobě do pokoje...pod postel."rozkáže mamka a mi s Billem se tedy na rozkaz vydáme ke mě do pokoje...mno aspoň, že jsem stačila uklidit :-)
Hodím krabice pod postel a protáhnu se.
"V tom je snad kamení, ne?"vzdychnu a Bill se uchechtne.
Všimnu si, jak pohledem přejíždí přes pokoj a zastaví se na gaučíku pod oknem.
Jestli se mi ta paměť nevrátí, tak se zblázním...
Bill se vydá k tomu gauči a posadí se na něj.
"Vážně si nic nepamatuješ?"zeptá se mě a koukne na mě.
Jenom smutně zakroutím hlavou a posadím se za ním.
"Doktor říkal, že by pomohlo, dělat ty samé věci, co jsem dělala před tou bouračkou, nebo chodit na stejná místa...ale jak mám vědět, co jsem dělala nebo kam jsem chodila?"
Bill se ke mě najednou nakloní a zlehýnka mě políbí...
Páni, to je krása...vzdychnu a začnu mu polibek vracet...Ještě že sedím, jinak by se mi asi podlomily kolena...
Pak si ale uvědomím, co dělám a v rychlosti se od Billa odtáhnu. On to asi nečekal, tak na mě teď jenom nechápavě kouká.
"Tohle...tohle nejde. Promiň."řeknu a odběhnu pryč...