Přišel jsem do nemocnice, rovnou jsme si to namířil k Nině pokoji.
S rakovinou ležela na nemocničním lůžku. Už dva měsíce.
Tak bezbranná, ale přitom bojovala,..každou vteřinu.
Napíchnutá na přístroje, které ji dávali tekutiny do těla.
Nepoznával jsem ji. V obličeji byla bledá a oči měla vytřeštěné. Otevřel jsem dveře od pokoje.
Teprve pak jsem uviděl, jak moc zhubla. Vážila jen 35 kilogramů. Na její věk, který nedosáhl ani devatenácti let příliš malá váha - nemyslíte?
Podívala se na mě, zlehka se usmála a natáhla ke mně ruku.
Nemohl jsem uvěřit. Ruku, kterou jsem ještě před několika měsíci držel za ruku tak pevně je teď vyhublá na kost.
Úsměv jsem ji uplatil a sedl jsme si na židli, která byla hned u postele.
Chytil jsem ji dlaň, která byla tak křehká..,až jsem se bál, abych ji nějak neublížil.
Nině začali téct pomalu slzy z očí.
"Neplač..Nino, proč pláčeš.?!" Řekl jsem potichu a opatrně jsem natáhl ruku ke tvářím. Setřel jsem potůčky od slz a usmál se.
"Bi...-Bille" vytlačila ze sebe a znovu se nadechla.
Opatrně jsem jí přiložil dva prsty na rty aby mlčela, ale ona ucukla a mluvila dál.
" Vím že umírám Billí, oba to víme." Znovu se nadechla ale bylo vidět, že se každým nádechem dusí.
" To neříkej…Nino, …zlato.." pohladil jsem jí a v tu chvíli mi ukápla malá slza na její dlaň.
Sklonil jsme hlavu a utřel si další potůčky, které se mi valily po tváři.
" Mu-…musíš mi něco slíbit." Koukla na mě lítostivě.
Zvedl jsem k ní hlavu a díval se jí do očí.
" Nesmíš se pak trápit ano? Slib mi, že začneš nový život beze mě." To už jí slzy začali téct po tvářích a já ze sebe nemohl vydat ani hlásku.
"Dost!!..Nino přestaň.." zařval jsem a vstal rychle ze židle. Došel k oknu a v odlesku viděl jak Nina kouká ještě tam, kde jsem před chvílí seděl já.
Utřel si slzy a pomalými kroky došel k Nině.
" Promiň..jen..-..tyhle slova mě od tebe ničí, ty se uzdravíš." Chytl jsem jí za bradu a otočil si její hlavu k sobě.
Usmála se. Ale nebyl to úsměv jaký jsem znal.
"Měl bys jít." Sykla a otočila hlavu na druhou stranu.
Políbil jsem ji na tvář a šel ke dveřím.
"Bille?" otočil jsem se.
"Pozdravuj Toma." Usmála se a já ji samou radostí úsměv oplatil. Byl jsem rád, že se směje.
"Byl jsi za Ninou?" jen co jsem otevřel dveře od baráku vykoukl z obýváku Tom.
Přikývl jsem a tak trošku zesmutnil.
"Jak jí je?" ptal se dál Tom. Jen sem se na něj koukl a nic neříkal. Nejspíš pochopil a dál se neptal.
Druhý den ráno jsem šel něco zařídit do města. Hned jak jsem se vrátil uviděl jsem Toma jak sedí na sedačce a v ruce drží nějakej papír.
"Čau brácha, co to čteš?" zul jsme si boty a namířil si to přímo k němu.
"Něco, co tě moc nepotěší." Popotáhl a zvedl papír nad hlavu.
Rychle jsem si od něj papír převzal a četl."
"Oznamujeme vám, že nás navždy opustila Nina Hercingová…." A dál to ani nečtu
"Panebože..to …to..ne." rychle odhodim papír z ruky a chytnu se za hlavu..svět se mi začne mlžit tak rychle, že za chvíli vidím jen rozmazané úseky Toma.
"Je mi to líto brácha." Obejme mě Tom.
Odtrhnu se mu a běžím nahoru do svého pokoje. Prásknu dveřmi a svalím se na postel.
Pak si vzpomenu na Niny slova. Ona věděla co bude. Proto ji musím poslechnout.
By Zdeninka
To bylo hezký..:)