Před dvěma a půl roky jejich kariéry - Tokio Hotel přešli všechny rekordy. Včera v Německu, dnes po celé Evropě, kapela vyvolává všude vášeň. Tom, Bill, Georg a Gustav nicméně prožívají tenhle osud s klidem.
Kdy jste se rozhodli dělat do muziky?
Tom: Bill a já jsme stále byli děti, když se naše máma rozhodla začít znovu s muzikantem Gordonem. Náš nevlastní otec zasvětil celý svůj život kytaře. Hraje v punk-rockové kapele jménem "Fatun" a byl učitelem na hudební škole v Magdeburgu. Když nám bylo asi kolem šesti a já už jsem mohl udržet kytaru aniž bych ji pustil na zem, tak jsme se rozhodli začít hrát. Ta magie fungovala okamžitě.
Bill: Když jsem poprvé viděl Toma si brát kytaru, tak jsem tušil, že se něco stalo. Pro mě bylo jasný, že má ten dar, přirozenou jednoduchost s nástrojem. Narozdíl ode mě, u mě to nebylo takové jako u něj. Já stěží dokázal zahrát tři akordy a Tom už mohl na podiu improvizovat. Proto se radši soustřeďuji na zpívání!
Gustav: Pro mě začíná posedlost muzikou už v dětství. Měl jsem svoje první bicí v pěti letech. Každou noc, než jsem usnul, tak jsem si představoval jak stojím na podiu a mám sólo s Philem Collinsem, jedním z mých mladých idolů.
Georg: A nakonec já nejsem ten, který se narodil jako hudební génius! Objevil jsem basu o trochu déle. Na škole jsem měl dva kamarády, kteří chtěli vytvořit rockovou kapelu. Potřebovali basistu a tak jsem se nabídnul. Shledával jsem to zajímavý a tak jsem koupil basu a začal se tomu věnovat.
Jaké vzpomínky máte ze začátků kapely?
Georg: Náš první krok na podium byl trochu patetický. Mysleli jsme si, že budeme tak nějak rockový, nakonec jsme asi ti jediní, kteří si to mysleli.
Tom: Byla pravda, že náš první koncert nebyl zářivý. Byli jsme ještě nezkušené děti. Hráli jsme v malých hospodách, na oslavách ve vesnici, kde spíš publikum myslelo na pití piva, než aby poslouchalo nováčky.
Bill: Když zapřemýšlím do našich začátku, tak si myslím, že jsme prošli dlouhou cestou. Za nic na světě bych se nevrátil zpátky.
Všichni jste souhlasili s tímhle stylem muziky?
Tom: Každý z nás má jiný vkus. V tuhle chvíli, Georg ujíždí na britském rocku jako Oasis a Fall Out Boy, Gustav miluje Metallicu, Bill je fanoušek Green Day, a já se zajímám o hip-hop. Ale naše rozdílné hudební vzory nás nikdy neovlivnili v názoru na kapelu. Vytvořili jsme takovou harmonickou.
Gustav: Vlastně jsme začali pod jménem Devilish. Naše první písně byli trochu punkové, ale velmi rychlé, nakonec jsme přešli na víc rocku.
V co jste věřili?
Tom: I když na začátku byly chyby, tak jsme se napravili a začali jsme mít po Magdeburgu nějakou tu reputaci. Samozřejmě, že jsme slýchávali kritiku, ale taky nás jich hodně podporovalo. Může za to ta vášeň publika, které nám dává sílu věřit v těžkých chvílích. Bez publika bychom nejspíš skončili tím, že bychom to vzdali.
Gustav: Kdyby Tokio Hotel neměli úspěch, tak bych pokračoval anonymně. Vždycky jsem byl vášnivý a ambiciózní. A nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného než hrát na bicí.
Kdy jste se začali obávat fenoménu Tokio Hotel?
Bill: Je těžké přesně definovat čas, kdy jsme se začali obávat našeho úspěchu. Události se staly v takové mega rychlosti! V Německu jsme poznali, že se něco děje už od vydání našeho prvního singlu Durch den Monsun. Ale stále jsme byli daleko od představy, že přejdeme hranice. Ve skutečnosti jsem stále plný žasu z toho, co se stalo. Myslím, že stále myšlenkami nejsem zpátky na zemi. Dobrodružství Tokio Hotel mi umožňuje žít můj sen...
Tom: Musíme uznat, že náš první koncert ve Francii hodně změnil osud kapely. Mít úspěch v Německu byla jedna věc, ale objevit tyhle francouzské fanoušky, i přes jazykové bariéry, byl skoro zázrak.
Co si myslíte o komunitách Anti-Tokio Hotel?
Georg: Slyšeli jsme o nich. Každý nemůže být milován každým, ale dělat kampaně proti kapele, tak to musím uznat, že je trochu mimo mě. Pokud vím, tak nikoho nezraňujeme...
Tom: Od dětství jsme si Bill a já museli zvykat na nadávky od jistých lidí. Už na škole mě studenti napadali kvůli dredům. Lidi nemají rádi, když vypadáte jinak. A tak nějak je to stejný s úspěchem.
Děsí vás někdy život celebrity?
Bill: Abych byl upřímný, tak nikdo z nás tu není náhodou. Je to potěšení, dělat muziku, která přitahuje tolik lidí, být poznávaný. Život interpreta vyvolává neuvěřitelné pocity, sdílí emoce a vzrušuje, je to delikátní v každé chvíli. Když to ochutnáte, tak se normální život zdá divný. Všichni čtyři si přejeme aby tenhle sen nikdy neskončil.
Může vám úspěch vlézt do hlavy?
Gustav: Všichni máme velmi rozdílné charaktery, ale sdílíme stejné ambice a stejnou radost z práce. Jako když jsme udělali první krok na podium, tak jsme věděli, že to přináší úspěch. Nikdo z nás není panovačný a každý z nás už vlastní moc má.
Máte stále strach, než vstoupíte na podium?
Bill: Vůbec! I přes všechny ty počty koncertů, jsme stále stejně stresováni před koncertem. S úspěchem, je to ještě silnější. Ale to nedává nic pryč z vzrušení vystupovat před publikem, ale těch prvních pár minut je nejhorších.
Co cítíte společného s tisícovkami fanoušků?
Tom: Většina fanoušků je v našem věku. Je tu mezi námi blízkost a to je na tom to skvělé! Jsme na stejné vlně! A většina našeho publika je dívčí, miluju tu představu být ve snech tolika krásných dívek...
Osobně, jaká je atmosféra mezi kapelou?
Gustav: Jsme si opravdu blízcí. Bill, Tom, Georg a já jsme opravdová kapela přátel. Po koncertě nebo nějaké práci jsme spolu a povídáme si i hodiny. Jsme spolu skoro všechen čas, i během volna.
Strávili jste poslední dovolenou spolu?
Bill: Ne, tentokrát ne. Tom a já jsme využili příležitosti odletět na dva týdny v prosinci jen spolu. Potřeboval jsem být jenom já a on. Sbalili jsme si věci a odletěli do ráje v Maledivách. Georg tam byl taky, ale jinde. Narozdíl od Gustava, který radši odletěl na Hawai.
A dívky, jaké místo mají ve vašich životech?
Bill: Většinu času jsme na turné, tahle otázka bude rychle zodpovězena: není čas na dívky. Abych byl upřímný, tak jsem neměl milostnou aféru od úspěchu kapely, ani flirt na jednu noc.
Tom: Když jsme na turné, tak žádná dívka nesmí do tourbusu, to je pravidlo, které se dodržuje. Nicméně, když každý z nás chce strávit noc kdekoli jinde, nic mu v tom nebrání.
přeložila Evelyn pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz